Co tento verš znamená?
Je to přeci jasné, nemám uhasit doutnající knot a nalomenou třtinu, zbytečná otázka, to je přeci jasné.
Opravdu?
Jasné je, že nemám uhasit doutnající knot, dolomit nalomenou třtinu, to jasné je a je to nadevše pochybnosti. Proč tedy ten verš připomínat? Když je jasný?
Nejasná otázka je jiná. Nejasnou otázkou je doutnající knot a nalomená třtina. V tom je klíč správného pochopení verše. Kdo tedy mám právo být považován za doutnající knot a za nalomenou třtinu? Slovo právo nazván je použito záměrně, jde o výsadu, výjimku, milosrdenství být doutnajícím knotem i nalomenou třtinou. Ale rozhodně není doutnajícím knotem každý člověk, který už sotva doutná, ani každý člověk co je nalomený.
Ani Matouš nás nenechává na pochybách, že poukázání na „doutnající“ knot není obecnou odpovědí na negativní pocity či omluvenkou pro neposlechnutí.
Matouš 18:15-18 Zhřešil-li by pak proti tobě bratr tvůj, jdi a potresci ho mezi sebou a jím samým. Uposlechl-li by tebe, získal jsi bratra svého. Jestliže by pak neuposlechl, přijmi k sobě ještě jednoho aneb dva, aby v ústech dvou neb tří svědků stálo každé slovo.Pakliť by jich neuposlechl, pověz církvi. Jestliže pak i církve neuposlechne, budiž tobě jako pohan a publikán. Amen pravím vám: Cožkoli svížete na zemi, budeť svázáno i na nebi; a cožkoli rozvížete na zemi, budeť rozvázáno i na nebi.
V Matouši 18 by mohlo skoro být vidět dolomení třtiny, uhašení knotu… ale těžko bude Matouš odporovat sám sobě. Matouše podezřívat z dolomení třtiny nebudeme. Věříme ve svobodnou vůli člověka, věříme v možnost odpadnout, věříme, že ne všichni dokončí běh… ale i tak tomu nechceme v reálném životě věřit a často jsme rychlejší přispěchat s veršem o nalomené třtině, než s veršem o kázni.
Verš o doutnajícím knotu v sobě obsahuje nebezpečí, pokud se nám stane veršem hlavním, že se přestane mluvit o těžkých věcech, že se staneme více korektní než milující pravdu, že řešení, které s sebou nese pot, úsilí, někdy i trápení…. se stane nepřijatelné. Přijatelnými se stanou jen lehká řešení.
Neznám svědectví všech, ale já osobně, se nejvíce dozvěděl o Bohu , o sobě ve chvílích, které byly velmi nepříjemné, neměl jsem v nich zalíbení, některé i docela bolely, ale Pán nepřišel knot uhasit… ale postavil mne na křižovatku, mohl jsem jít za Ním a Pán knot rozfoukával a zranění uzdravoval. Měl jsem, ale i jinou možnost, mohl jsem se rozhodnout jinak. Mohl jsem se rozhodnout, že náklady jsou vysoké, že za tuto cenu nejsem schopen (ve skutečnosti ochoten, jelikož cena byla již zaplacena), že dál nepůjdu. A jak by to dopadlo, když bych se rozhodl nenásledovat zdroj života? Pokud se vzdálíme od našeho „ohně“ či „uzdravující“ síly, tak doutnající knot uhasne a zlomenina se zanítí.
To je jednoduchá fyzika, aby oheň mohl hořet, potřebuje teplotu, okysličovadlo a něco co hoří. Pokud něco doutná a zmizí okysličovadlo, teplota… tak knot uhasíná a nikdo jej nehasí. Uhasl sám.
Uhasl sám?
Ano je to tak, knot, který uhasíná, uhasíná ze své vůle a o tom je ten verš, že Pán nepřišel odsoudit, zatratit, ale přinést život. On nepřišel uhasit knot, dolomit třtinu, ale přišel přinést život. Ale přitom mnozí zhasli a na slově Pána se dolomili. Odporuje si to tedy? Ne. Bylo to jejich rozhodnutí a nebylo to cílem Pána, uhasit. V Matouši je slovo o knotu zapsáno jako naplněné proroctví z Izajáše a tam je psáno, co Pán činí, byť knot nehasí a přitom mnohé zhasly.
Iz 42:1-3 Aj, služebník můj, na kteréhož se zpodepru, vyvolený můj, jehož libuje duše má. Ducha svého dám jemu, soud národům vynášeti bude. Nebude křičeti, ani se vyvyšovati, ani slyšán bude vně hlas jeho. Třtiny nalomené nedolomí, a lnu kouřícího se neuhasí, [ale] soud podlé pravdy vynášeti bude.
Pán nepřišel dolomit, uhasit… ale přinesl Pravdu o člověku. Přináší pravdu o každém z nás. Vynesl skryté věci, dotkl se člověka, tak že mnozí si Jej zamilovali a jiní jej začali nenávidět. Ti, co si Jej zamilovali, se rozhořeli, přišli totiž ke zdroji, ti co Jej nenáviděli, uhasli, byť Pán nepřišel je uhasit, ani dolomit. Kde bereme přesvědčení o zhasnutých knotech? V evangeliích, listech, tam je přeci mnoho zachycených osudů lidí. Osudů, kdy knoty se rozhořely novým plamenem, ale i osudy lidí, kteří Pána „očekávali“, ale jakmile jej potkali, tak jej nenáviděli. Mnozí byli z těch, co jim bylo svěřeno jako správcům, slovo.
Věříme, že se Izajáš nespletl, že prorokoval příchod Páně, že správně uviděl Pána, jako milosrdenství Boží k nám, jako toho kdo přijde, aby nikoho neuhasil….
Cílem Pána nebylo uhašení doutnajícího knotu, ani dolomení třtiny. Cílem Krista bylo naše spasení, ne odsouzení. Odsouzení si přinášíme sami, pokud pohrdneme takovým velkým spasením. Cílem bylo naše spasení. My nemůžeme mít jiného cíle, jiného cíle než záchranu lidí kolem nás. Pán nás kdysi zastavil, když soud o nás v pravdě vynesl, a my z Jeho ruky přijali život.
Mohu si vzít jako hlavní/dominantní verš Matouše 18, tedy verš o kázni a mohu napáchat mnoho zlého, mohu se stát tím, kdo uhasíná knoty svojí silou, svojí pýchou. Jak se to může stát? Lehce, když cílem se nám stane soud místo spasení. Tak jako cíl Pána bylo naše spasení, tak naše bezpečí ve službě druhým je stejný cíl. Pokud naším cílem bude spasení druhého, pokud život druhého bude více než „vlastní služba Bohu“, tak budeme na bezpečné straně. Dokážeme přinést soud (rozsouzení) – pravdu, ale ne odsouzení. Odsouzení druhého je dolomení třtiny.
I v tomto nám Matouš pomáhá, když zachytil slova Pána:
Matouš 18:21-22 Tedy přistoupiv k němu Petr, řekl: Pane, kolikrát zhřeší proti mně bratr můj, a odpustím jemu? Do sedmi-likrát? I dí mu Ježíš: Nepravím tobě až do sedmikrát, ale až do sedmdesátikrát sedmkrát.
Milosrdenství, odpuštění, naděje, život….. toto vše nám přinesl Pán, to vše nabídl člověku … proto přišel na svět, dát život, aby nám dal život…
V našem praktickém životě by nám
mohlo v této situaci pomoci pochopení, že pravé napomenutí bratra nám osobně má být velmi
nepříjemné, že můžeme přinést spravedlivé napomenutí od Pána pouze tehdy, jsme-li
sami z toho napomenutí sklíčení.
Když vidím, že bratr páchá hřích a jsem z toho smutný, smutný ve slova smyslu,
že je mi bratra skutečně líto tak, jako bych viděl hřích na sobě a plazil se
duševně po zemi a činil pokání. Se soucitem, že to stejné může kdykoli potkat i
mě. Takto mohu skutečně přinést bratru požehnání a napomenutí.
Takto vidíme i u našeho Pána Ježíše Krista nebo brata Pavla
Lukáš 19:41 41 A když se přiblížil, uzřev město, plakal nad ním, 42 Řka: Ó kdybys poznalo i ty, a to aspoň v takový tento den tvůj, které by věci ku pokoji tobě byly, ale skrytoť jest to nyní před očima tvýma. 43 Nebo přijdou na tě dnové, obklíčí tě nepřátelé tvoji valem, a oblehnou tebe, a ssouží tě se všech stran.
Římanům 9: Ř 9:1 Pravduť pravím v Kristu, [a] neklamámť, čemuž i svědomí mé svědectví vydává v Duchu svatém, 2 Žeť mám veliký zámutek, a ustavičnou bolest v srdci svém. 3 Nebo žádal bych já sám zavrženým býti od Krista místo bratří svých, příbuzných svých podlé těla. 4 Kteřížto jsou Izraelští, jejichž jest přijetí za syny, i sláva, i smlouvy, i zákona dání, i služba, i zaslíbení.
Jak je psáno například v Ezechielovi, tak někdy jsme povoláni jako strážci, jako ti, kteří přináší ve smyslu posla/anděla Božího třeba i napomenutí. Mluví o tom i Pavel
2.Korintským 5:20 Protož my na místě Kristově poselství dějíce, jako by Bůh skrze náš žádal, prosíme na místě Kristově, smiřte se s Bohem.
Takže my jsme ti povolaní….ano, jsme ti povolaní, ovšem v tom je skryto velké nebezpečí pro naše kroky Jsem povolaný, ale své povolání nesmíme zaměnit za prosazování svého já, za vládu nad druhými. Naše povolání se nesmí stát naší mocí. Povolání v případě napomínání, hledání musí být naopak v pokoře. Naše JÁ se musí menšit a Kristus v nás (povolání) musí růst. Skrze nás musí mluvit Bůh, ne naopak, že svoje JÁ vydávám za hlas Boží. To pokušení vládnout je veliké, vždyť kolik velkých lidí tomuto pokušení podlehlo a podléhá. A to i v časném světě. Kolik politiků, mocných světa vstupovalo do „práce“ s nejvyššími ideály a kolik z nich ustálo pokušení moci, korupce.
5. Mojžíšova 11 Nevezmeš jména Hospodina Boha svého nadarmo, neboť nenechá bez pomsty Hospodin toho, kdož by bral jméno jeho nadarmo.
3J 1: 9 Psal jsem zboru [vašemu], ale Diotrefes, kterýž stojí o prvotnost mezi nimi, nepřijímá nás.10 Protož přijdu-li [tam], připomenuť skutky jeho, kteréž činí, mluvě proti nám zlé řeči. A nemaje dosti na tom, i sám bratří nepřijímá, i těm, kteříž by chtěli, nedopouští, a ze zboru [je] vylučuje.11 Nejmilejší, nenásledujž zlého, ale dobrého. Kdož dobře činí, z Boha jest; ale kdož zle činí, nevidí Boha.